Ptáme se... Ladislav Kárský

1. Láďo, oslavil jsi pln energie 65. narozeniny, za tu dobu jsi toho v atletice zažil mnoho, ale jaké byly tvé začátky? V kolika letech a kde jsi s atletikou začínal?

Začínal jsem v Jiskře Litomyšl (na stadionu, kam jezdíme na soustředění, tehdy škvárovém), chytlo mě to kolem 12ti let na školních závodech, ale krátce poté jsem onemocněl infekční žloutenkou, nutná pauza přes rok, takže jsem začínal kolem 14ti let. Tréninky žádné, chodil jsem jen na závody, ale k tomu jsem hrál basket, hokej, pinčes, fotbalisti v Litomyšli mi připadali namyšlení, neuměli běhat (to trvá nejenom tam), mezi ně jsem jít nechtěl a fotbal závodně nikdy nehrál.

Hodně jsem a rád běhal krosy v okolí, tak dovol dvě vzpomínky, to patří k těm začátkům. Jednou jsme celá banda nadšenců přijeli do Vysokého Mýta na Běh městem a na místě zjistili, že se to běželo před týdnem. No mladí a blbí, pár kluků, který nikdo nevedl a za ručičku nevodil, ale chtěli jsme.

Ta druhá (spíš na vypravování), někteří pamětníci znají i třeba z tehdejšího deníku Československý sport. Na poslední chvíli dorazíme na závod do Poličky, u prezentace se hlásíme, já udýchaně se slovy: ještě Kárský. Doběhli jsme, vyhlášení a já obdržel vítězný diplom na jméno Ladislav Štěkárský, i atletickej život přináší situace k zasmání. Zaprášenej možná ještě někde bude. No, ale asi jsem byl šikovnej, nedávno jsem objevil v Atletických listech, že držím dosud nejlepší český výkon 16ti letých na 50m i ve štafetě 4x60m s klukama z Jiskry, to mi dávno z paměti vypadlo.

To byl prakticky rok mého kloudného začátku v atletice. Do toho patří „otřesná“ vzpomínka na mých prvních 400m. Bylo to v mých 16ti letech, netrénován, nepřipraven jsem byl nominován na utkání Gymnázium Vysoké Mýto-Litomyšl (tehdy SVVŠ) a zcela bez zábran to nakopl, v konci brutálně ztuhnul, doběhl za 52,4s na tehdy krátké, asi 300m dráze. Zapřísahal jsem se, že už toto nikdy. No a vidíte, závod 400m překážek jsem v kariéře běžel 154x, hladkou včetně štafet nespočítáno, ale nepočítaně. Vzpomněl jsem si na to, když běžela Terka Šínová včera 300m, píšu v sobotu, (oba jsme ztuhli, ona se však nezapřísahala, je lepší). O rok později, v roce 1967, přišly první „velké“ výsledky, vyhrál jsem Mistrovství Československa dorostenců na 110m a 200m překážek v Otrokovicích a ty úspěšné výsledky začaly přicházet.

K tomu dvojnásobnému republikovému zlatu si nemůžu odpustit jednu vzpomínku. V Litomyšli mě tehdy trénoval Jarda Coufal, bývalý čtvrtkař slušné výkonnosti. Na začátku roku se dostal do nespecifikované složité situace, že nemohl vůbec dlouhodobě chodit na tréninky. Trenéra nebylo, tak co dál? Zakoupil jsem si brožuru: Tošnar, Šťastný: Překážkové běhy (mám ji dosud) a připravoval jsem se víc než půl roku sám a tu dorosteneckou republiku dvakrát vyhrál. Na příští rok už mi psal tréninky Míla Novák ze Sparty, kam jsem po maturitě odešel, ale to už bychom byli jinde. Jo jo, bylo by toho moc, musí stačit.

2. Kdo byl tvým atletickým vzorem a proč?

Odpovím trochu šířeji, nejenom z pohledu osobních vzorů ze závodní kariéry, ale i z pohledu chytání trenérského moudra. V začátku závodění to byli jednoznačně Italové Eddy Ottoz a Roberto Frinolli, už tehdy v začátcích jsem si o nich něco přečetl a nevynechal jsem jediné jejich rozcvičení na ME v Budapešti 1966, kam jsem byl vybrán a vyslán jako mladý a talentovaný východočeský atlet a měl možnost akci sledovat. Od té doby jsem všude hltal jejich trénink, obdivoval jejich vybroušenou techniku, cit pro překážku, rozvoj koordinace. Překážkový trénink v různém provedení zařazovali každý den. S Frinollim jsem se později osobně blízko poznal při závodech a společném kempu. Závodil jsem s ním dvakrát a kupodivu nad ním vedu 2:0. Asi to už je konečné skóre :)

V pozdějších trenérských letech s námi trénoval na Gran Canarii Ital Fabrizio Mori, hodně jsem si z toho vzal. Na stážích a kempech jsem se seznámil s polskou školou přípravy, založenou taktéž na překážkovém drillu, zdaleka nejenom pro specialisty. Na soustředění například v Soči, Suchumi jsem hodně konzultoval (mimo jiné) s trenéry a sledoval tréninky ruských atletů. Poctivá příprava, jak náročné kruhové tréninky absolvovali ruští výškaři jsem jen zíral. Moji tehdejší (a dobří) svěřenci by to nevydrželi. Tréninku ruských čtvrtkařů jsem se taky částečně věnoval ve své diplomové práci. Kdybych snad mohl zmínit atletický vzor z pohledu osobního trenéra tak to byl pro jeho osobnostní vlastnosti čtvrtkař Jindra Roun (Jindro čti!), který se vrátil zakrátko po přetržené achilovce na dvoustovku za 20,80s.

Jako vzor některého trenéra jsem nikdy neměl, vážím si však mnohých. Tak to snad stačí, jsem dlouhej.

3. Kolik jsi za svoji závodní kariéru překonal českých rekordů? Zůstal ti ještě nějaký?

V mém případě šlo o rekordy československé (potažmo i české) a asi to nespočítám, ani nechci, svou statistiku jsem si nikdy nevedl. Požádal bych laskavě tázající, aby to stáhla do článku z publikace „Kdo je kdo v atletice“, tam je všechno, i když to není dokončené z posledních let, ale to se už mých rekordů netýká. Staženo zde (strana 10).

Rekord už žádný asi nedržím, v tabulkách dosud nejlepší výkon na 200 metrů překážek 23,3s  z roku 1972, bylo 300m překážek za 36,2s, ale to se asi tabulkově neeviduje, ty zmíněné mládežnické, dál nepátrám. Bylo by to špatné vyznamenání pro další generace výkonnostně na úrovni, aby nějaká stopa ještě zůstala. Zmíním snad jen dva a to byl rekord na 400 m překážek 50,6s v roce 1971, v souboji se zmíněným Frinollim o rok později zlepšení na 50,5s v souboji s dalším Italem Scatenou, to byla radost nezměrná.

Zůstávají mi rekordy „trenérské“, dosud drží Standa Návesňák juniorský rekord na 400 metrů překážek 50,65s z roku 1985. Helena Fuchsová běžela nejrychlejších 600m za 1:25,04s, s evidencí výkonů na mezitratích je to těžší dohledávat. Roman Oravec drží halový český rekord na 800m 1:45,97s.

4. Dlouhou dobu jsi působil jako trenér a trénoval i úspěšné atletické reprezentanty. Prozraď čtenářům, které a kdo byl nejúspěšnější.

Trenérská práce se zvnějšku hodnotí výsledky těch nejúspěšnějších, to je asi správné, ale... Každý trenér s dlouhodobou praxí však ví a váží si výkonů svěřenců, kteří to do absolutní české špičky, nebo výše nedotáhli, ale trenéra může hřát pocit (neohodnocený) z dobře vykonané práce. Za sebe můžu dát třeba příklad Libora Jeřábka, kterého jsem naučil 400m překážek „sice jen“, ale přesto lehce pod 52s. Roky trenérské dřiny!! Nebo další příklad, že jsem naučil Helenu Fuchsovou (rozklik) docela obstojně technicky běhat, ty začátky, ouvej! Ono platí i v atletice: Mnoho povolaných, málo vyvolených, holt atletickej pánbůh když na někoho ukáže.... Ale radost z trenérské práce bývá i s těmi prvně jmenovanými.

Vážněji. Byla to právě Helča, která dovezla sice „jen“ páté místo z 800m na OH 2000 v Sydney (rozběhla na svěťák a zkapala), získala medaile z HMS, k tomu stříbro se štafetou, třikrát medaili z HME, navíc šestá na MS v Athénách atd. Zmínil jsem Romana Oravce (rozklik), s běžeckým darem od Boha, ale nevyčerpal zcela své možnosti, Jindru Rouna a podle něho si představuji optimální atletický typ, Standu Návesňáka, Zuzanu Machotkovou, Evičku Kasalovou-Šebrlovou a mnoho a mnoho dalších. Zisky domácích medailí, lépe zlatých, byly samozřejmostí, přestože jsem měl vždy početnou a koedukovanou tréninkovou skupinu. A to považuji za správné! Trenér se musí ohánět, ale konkurenční skupina při vysoké tréninkové náročnosti je bezesporu hnacím motorem. Přílišný individualismus má krátké nohy.

A ještě jiný pohled na tu úspěšnost, nebo kdo byl nejúspěšnější. Pro mě to byli ti a ty, kteří byli závodními typy a v závodě šli nad své tréninkové výsledky, překonávali sami sebe, měli srdce, to jsou „závodníci“, pro každého trenéra jsou problémem tzv.“trénovníci“, ti opační.

5. Co tě vedlo po trénování „dospělých hvězd“ k dětské atletice a založení nového oddílu?

Od svých začátků jsem prošel v atletice snad vším, ale teď k trenérské profesi. Už v konci závodění jsem měl svou dost kvalitní tréninkovou skupinu, profesionálního trenéra jsem dělal 24 let, nejprve krátce na úrovni oddílu, později na úrovni vrcholových středisek s cílem přípravy na reprezentační mezinárodní úrovni. Nelehký chlebíček, když to svěřencům jde tak o.k., pokud ne, může za to vždy trenér.

Jako trenér profík jsem končil v roce 2004, živila mě atletika na jiné úrovni, pak odchod do politiky v roce 2011 a zde jsem pojal úmysl udělat něco pro děti a mládež z Jižního Města a pro atletiku. V roce 2014 jsem se ke své profesi v Centru sportu mohl vrátit, ale bylo tady to atletické batole na Jižňáku!

První moje úvahy k založení lze shrnout stručně: „Založím si oddíl“. Byla přede mnou výzva a tak se před dvěma taky stalo. Původní můj záměr byl vytvořit na 70ti tisícovém Jižním Městě mládežnickou základnu a následně spolupracovat s oddílem atletiky PSK Olymp Praha, kde jsem po 9 let dělal do roku 2013 předsedu oddílu. Můj úmysl vzal zakrátko za své, dokonce mi poté bylo vyčítáno, že vytvářím Olympu konkurenci. Jak čas ukazuje, asi měli pravdu!

Na té věci mě mrzí jediné, že jsem to na Jižňáku o nějaký rok neurychlil, byli bychom už dál, ale bylo moc jiné práce. To je život. Uvažoval jsem v začátku taky sám pro sebe o spolupráci se Spartakem Praha 4 na Děkance (mají stadion), ale ani v tomto případě se ve vedení oddílu nesešli ti, dle mého názoru, kteří by za to stáli. Teď už nic z toho neplatí a já jsem veden vizí (a pracuji na ní), mít na Jižním Městě velký stadion a dělat do budoucna i velkou atletiku. Zasloužili by si to samotní atleti i Jižní Město! No tak uvidíme!

K tomu vedou postupné kroky, aniž by to brzdilo práci, od zajištění běžného chodu oddílu v oblasti trenérského vedení, vylepšení prostorového zabezpečení, nákupu nářadí a náčiní atd. Ve všem jsme začínali od nuly! Takovou mojí satisfakcí je, že oddíl Atletika Jižní Město je vnímán jako dynamicky se rozvíjející mládežnický oddíl s vysokou členskou základnou i s pěknými výsledky. Odměnou je to, když se lidé z hnutí ptají: Jak to tam děláte? Co na to říci? Já odpovídám svými slovy: „Rádi a každý den“. Občas sobě si odpovídám slovy jednoho mého kamaráda: „Chceš to, tak se starej, starej vole“.

6. ATLETIKA JIŽNÍ MĚSTO – název oddílu – byl jasný od prvního okamžiku nebo jak vlastně vznikl?

No nebylo nic. S několika lidmi jsem se radil, konkrétně myslím s Adrianou Dvořákovou a Liborem Mašínem, po diskusi jsme napsali každý svůj návrh, bylo jich více a název byl zakrátko na světě, se zkratkou ATLJM. Byly poté připomínky, že nemáme v názvu Prahu, já odpovídal, že  Jižní Město je největší sídliště v republice a oni se to všichni za nějaký čas naučej, kde to je. Nesetkal jsem se už potom  s tím, že by někdo neznal. Také zněla moje odpověď ve smyslu... pochybuje někdo o názvu Viktoria Žižkov, taky není uvedeno, že je to pražský oddíl a všichni to vědí.

Teď mě napadá, omlouvám se, není to k otázce, ale týká se to názvu naší lokality JM-Chodov. Asi nějak před rokem mi volal Libor Dočkal z Chodova u Karlových Varů, bylo to v době našich náborů do oddílu, že mu volá nějaký pan a nemůže prý najít ten sportovní areál na Chodově, ani ulici Hrabákova kde běží nábory..., no seknul se jen asi o 150 km. Překvapivě za námi nepřijel. Život tropí veselé hlouposti.

7. V oddílu máme jako trenéry bývalé výborné atlety. Jak je vidíš ty, jak si vedou ve svých trenérských začátcích?

Jak se to vezme..bývalí výborní atleti :), vždyť oni závodit ještě budou, podívej se na hostovačky, v příštím roce pravděpodobně za naše družstvo mužů. Chci říci, že na moje oslovení přišli kluci, kteří mají v atletice něco za sebou, ať už je to Adam Ptáček, Matúš Janeček a chodil i Peťan Svoboda, ukáže čas jak v budoucnu, držme mu palce nad překážkami. Chodí i dosud aktivní atlet Robert Kučera. Každý z nich umí dát do tréninku něco jiného, osobitého. Odvedli kus práce, společně jsme vypiplali nyní už dobré holky a kluky, u dětí mají slovo a respekt a na druhou stranu, děti s nimi rády trénují. Pro Adama bude v nejbližších dnech připraven tyčkařský sektor, tam bude jeho hlavní pole působnosti.

Realitou je, že trenéřinou se může živit jen minimum trenérů, takže i oni mají svá zaměstnání a chodí jen v některých dnech, to tak je a je to škoda, protože jsou dobří!!

8. Máš dvě dcery a tři vnoučata, zdědili tvé atletické geny?

Obě dcery atletiku dělaly. Johanka to dotáhla až ke zlatu na tedejším federálním mistrovství, i českém mistrovství ve štafetě 4x100m. Od juniorek dala přednost studiu. Daniela s atletikou začínala a při nadějném rozjezdu vážně onemocněla a se závodní atletikou byl konec. Obě rekreačně běhají, Dany trénuje děti na Milíčově.

U vnoučat ukáže čas. Péťa se k atletice nemá, začal hrát ve svých skoro 10ti letech fotbal za FC Háje, u něho jde spíše o sportovně-paměťové geny. Je výborný! teoretik nejen atletiky, ale především fotbalu a hokeje, když něco zapomenu, tak mi osvěží paměť. Má to v hlavě srovnaný, protože fandí Spartě v hokeji i ve fotbale (jak jinak!) a Barceloně a proto to má u mě dost dobrý!

Skoro 6ti letá Natálka už běžela celou řadu závodů, na stupních pokaždé, někdy ale i nenastoupila na start. Pokud jí to bude bavit, bude dělat atletiku, já tam ty předpoklady vidím. Ukáže čas. Beátka asi ve stejných šlépějích, jsou jí teprve tři, má frekvenci. Jsou doma vedeny k všestrannosti. Něco zděděného tam asi bude, rád bych je fakt na atletické dráze a oválu viděl.

9. Co očekáváš od nadcházející atletické sezóny? Kolik medailí, rekordů?

V letní sezóně 2015 chci především, aby si všichni naši mladí atleti a atletky zlepšovali své osobní rekordy ať už jsou na jakékoliv úrovni a to především ti z nich, kteří mají snahu na sobě v přípravě pracovat a díky svým výkonům se prosadit. To je to hlavní.

Taky bych rád, aby ti mladí především rádi a pravidelně chodili na tréninky a aby je to bavilo, z toho se teprve za nějaký čas objevují povzbuzující výsledky, koření každého sportu, individuálního především.

Když zní tedy otázka na medaile a rekordy, tak můžu očekávat ledacos, realita ukáže. Chceme se prosadit na Mistrovství ČR ve vícebojích už v květnu, Mistrovství žactva v jednotlivých disciplínách, máme zde i kvalitu ve štafetách, očekáváme hodně od družstva žákyň, kde posilujeme hostováním. Medaile chceme získávat o level níže, na Přeborech Prahy, proběhne EYOF s Aničkou, Mezistátka atd. Medaile počítat teď nebudu, ale sčítat je budu rád.

V halové sezóně jsme nastavili laťku hodně vysoko, jako nejúspěšnější oddíl v republice v medailové bilanci žákovské kategorie. Chceme se tam ve špičce udržet, opřít se můžeme o staré opory (ne věkem, proboha!) atletky a atlety Aničku Kerbachovou, Terku Šínovou, Páťu Burajovou, Lindu Dufkovou, Filipa Broma, ukazuje se Petr Vacátko, Ondra Horejš, Honza Patka, Petr Dudy, z mladších Péťa Novák, Nico Boketta, Eliška Landsmannová, z Přípravky Marek, Matěj, Honza Schnajberk, Míša, Alex, o všech tady čtete a další a další. O tom můžete číst průběžně zde na stránkách, kéž by se o nich objevilo co nejvíce radostných informací.

Přesto k těm rekordům. Od Aničky můžeme čekat rekordní úrodu, soudě alespoň podle halových rekordních výsledků, to je realita. Mojí atletickou drogou vždy byly a jsou štafety, takže zde mám přání, veřejně sděleno, abychom po sezóně nedrželi jenom halový, ale i venkovní rekord na 4x300m žákyň. To není jen na dvou holkách, platí to pro všechny, ale je to i na rodičích, aby to vzali za své, dali tomu i část prázdnin, víkendů, nic není zadarmo. Termíny jsou známé. U kluků to platí jakbysmet! Proč to tady zmiňuji? Ze zkušenosti. V hale to tak zcela nebylo.

10. Svěřenci a fandové tě můžou slyšet v pondělí 8.6.2015 na MJO v roli hlasatele, tvé další oblíbené atletické činnosti. Jak jsi se ke komentování dostal a máš zde nějaký svůj vzor?

V mém ranném mládí, tak od 10ti let, neustále s uchem na rádiu, jsem hltal sportovní přenosy a chtěl být rozhlasovým sportovním komentátorem. Z těch a pozdějších dob si pamatuju „spoustu nevyužitelných zbytečností“, hokejové a fotbalové sestavy, i věci z jiných sportů. To co se ukázalo jako snad trochu k využití jsou atletické statistiky, dá se říci, že je to moje hobby, a bez těch znalostí raději mikrofon do ruky nebrat, detailně se připravit je složité, do poslední chvíle neznáte startovky atd.

Měli jsme kdysi s Petrem Utěkalem a Mirkem Kodejšem (pamětníci znají) atletickou univerzitu, kam byl „ na studium“ přijat jen málokdo, musel prokázat znalosti. My byli hraví! Počítače a mobily jsme neměli, tak jsme ty znalosti vstřebávali do hlavy. Bylo to určitě prospěšnější. No a nějak z toho mého zájmu vyšlo to moderování atletických závodů.

Vrcholem bylo MS do 17 let v Ostravě 2009, to byla fakt škola, profík, Američan za IAAF Scott Davis bez přípravy znal všechno!! MJO dělám se Štěpánem Škorpilem a Jackem Přibáněm přes deset let, byly další akce jako PMEZ juniorů, mnohokrát MČR atd. Ještě před Odložilem komentuju 9. května v Brně Světové hry dětí a mládeže.

Ten vzor, spíš ty vzory? Zajímavé, že jsem obdivoval vždy rozhlasáky, ti musí umět přiblížit atmosféru, popsat situaci a byli to slovenští komentátoři Mašlonka, Rudolf Gallo, Marienka Lukačovičová a především Gabo Zelenay a Karol Polák. Televizní atletiku dávám někdy potichu (výjimkou je Michal Dusík) a nebo sleduji Eurosport se Štěpánem Škorpilem, jinak obraz z grafikou postačí!

11. Co tě po založení oddílu nejvíce překvapilo?

Mě už tolik věcí zase nijak zvlášť nepřekvapí. Přesto je to pro mě nejtěžší otázka, odpověď chápu jak v pozitivním tak negativním smyslu. Nejtěžší proto, abych se neopakoval. To pozitivní jednoznačně převažuje, ať už jde o zájem rodičů dát své dítě na atletiku a s tím související navýšení početné členské základny a to ve smyslu dát nabídku k využití volnočasové aktivity pro děti z Jižního Města a okolí. Až mě překvapilo, jak se mnozí rodiče zapojili, chodili na závody, bez toho to nejde nikde ani u nás.

To negativní v té samé věci je to, že mnozí rodiče nepochopili, že i pro ně by měla být časová investice pro jejich děti nutností. Často se to týká rodičů dětí s atletickými předpoklady, to chceme zlepšit. U mnohých sportů je to samozřejmostí.

Překvapila mě výkonnost dětí z náborů, bez jakýchkoliv výběrů, především z ročníku 2001 a teď i těch mladších, po relativně krátké přípravě se objevují v popředí českých tabulek a prosazují se nejen na pražských, ale i republikových soutěžích. Na druhou stranu přišlo několik kluků, kteří by za to stáli, nechodí a čutají neorganizovaně do mičudy v areálu Hrabákova. Je to škoda především pro ně.

Ptala se: Adriana Dvořáková

Přidáno/aktualizováno: 4.5.2015

Další aktuality